Definice – je významná vědní disciplína, která je orientovaná na výchovu a vzdělávání, na pracovní a společenské možnosti zdravotně a sociálně znevýhodněných osob.

Předmět – zdravotně, eventuálně sociálně znevýhodněná osoba, která potřebuje podporu v oblasti výchovy, vzdělání, při pracovním a společenském uplatnění.

Strukturace speciální pedagogiky

Psychopedie = spec. Ped. Mentálně postižených osob

Tyflopedie = spec. Ped. Zrakově postižených

Etopedie = spec. Ped. Obtížně vychovatelných, osob s poruchou chování

Logopedie = narušená komunikační schopnost

Surdopedie = postižení sluchové

Somatopedie = postižení hybnosti, tj. tělesně postižení, nemocní a zdrav. oslabení

Související vědní disciplíny: pedagogika, vědy lékařské (neurol., psychiatr., dětské lék), psychologie, sociologie.

Cíl

dosáhnout nejvyššího a všestranného rozvoje osobnosti a jeho uplatnění pracovního, společenského a osobního – socializace.

Stupně socializace

Integrace – naprosté zapojení s minimálními potížemi

Adaptace – přizpůsobení se novým podmínkám, samostatnost

Utilita – sociální upotřebitelnost, je schopen zařazení, ale potřebuje pomoc. Samostatnost jen částečná.

Inferiorita – sociální nepoužitelnost, jedinci jsou nesamostatní

Segregace – opak integrace, jedinec je společností vyčleněn, nebo se sám pro svůj defekt vyčleňuje.

Se socializací je třeba začít v co nejnižším věku = vyšší úspěšnost.

Metody a zásady speciálně pedagogické práce

Metody práce dělíme na:

1. Diagnostické: anamnéza rodinnou, osobní, prostředí; speciální – sestavení celkové diagnostiky /individ. znaky osobnosti, vlastnosti, úroveň výchovy a vzdělání, předpokládaný vývoj – stanovení prognózy/; katamnéza – zkoumá stav po návratu /opakování nežádoucích vlivů/
2. Prevence: primární – předcházení vzniku defektu; sekundární – zabránit dalšímu rozvoji a zhoršování defektu; primární – následná péče /ústav, zdrav. zařízení, spec. školy/
3. Nápravné:
   1. reedukace – postupy, zaměřené na rozvoj a celkové zlepšení těch funkcí, které se v důsledku poškození nerozvinuly, nebo na odstranění nežádoucích důsledků předchozí výchovy;
   2. kompenzace – zdokonalení a zlepšení výkonnosti jiných funkcí než těch, které jsou postiženy. Zaměřeny na nahrazení chybějících funkcí jinými, nebo na vyrovnání nedostatku v jedné oblasti v oblasti jiné náhradní. Např. nevidomí = sluch, hmat i čich;
   3. rehabilitace – souhrn speciálně pedag. postupů, jimiž se upravují společenské vztahy a možnosti pracovního uplatnění. Rehabilitace léčená, výchovně vzdělávací (příprava na povolání), pracovní (rekvalifikace, rozvoj dovedností) sociální (bydlení, zaměstnání, doprava), psychologická (vyrovnávání se s defektem), technická (vývoj a výzkum pomůcek), právní, ekonomická.

Zásady

1. náprava v co nejnižším věku
2. spolupráce rodičů, odborníků, lékařů a školy
3. podmínky ve školách – kvalita personálu, vybavení školy, učební pomůcky
4. návaznost na další profesní přípravu
5. přístup k postiženým – zásady, přiměřenosti, cílevědomosti, aktivnosti, jednoty a důslednosti,
6. znalost diagnostiky a prognózy
7. individuální výchovně-vzdělávací plány
8. prožitku – úspěch, radost, motivace, pochvala, nepřetěžování

Vývoj oboru

Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako: Stav tělesné, duševní a společenské pohody. Tímto vymezením překonává pouze biologický pohled na nemoc.

Represivní postoje – mají základ v označení odlišujícího se jedince jako neschopného a zatěžujícího, bez životní perspektivy. Represivní vztahy vyúsťovaly v segregaci.

Charitativní vztahy a postoje – se vyznačují tím, že chápou handicapované jako postižené ubožáky, kteří se o sebe nedovedou postarat, a proto potřebují pomoc a ošetření. Znamená to pozitivní obrat, ale jako jediná pomoc to nestačí.

Humanistický přístup – se ukazuje jako optimální. Jeho základní východisko staví nejvýše přirozený princip důstojnosti každého člověka. Z tohoto principu se odvíjí jeho práva na možnost rozvoje jako člena společnosti.

Od konce 18. st. – . se uplatňují pedagogické přístupy do vzdělání osob s handicapem. Nejprve šlo o vady – zrakové, sluchové, mentální postižení.

Mezníky jsou světové války. Po roce 1945 se koncipuje pomoc postiženým.

Roku 1946 - byl založen dětský fond UNICEF. Měl pečovat o jedince, kteří utrpěli újmu fyzickou nebo psychickou (podvýživa, trauma z koncentračních táborů).

Roku 1948 - byla založena WHO (Světová zdravotnická organizace) má řídit a koordinovat medicínskou činnost a podporu jednotlivých zemí.

Roku 1993 - byla stanovena standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením.

Alternativní postupy – do popředí vstupuje alternativní postup při práci s žáky = změna prostředí, vztahů mezi pedagogem a dítětem, změna postavení dítěte /může vyjádřit svůj názor/.

Vývoj názvu „Speciální pedagogika“

Název: Pedopatologie – duševně úchylné děti – léčebná pedagogika – nápravná pedagogika – defektologie.

Pojem SP se postupně v historii proměňoval a specifikoval. Označení „Speciální pedagogika“ se u nás ustálil od 70. let 20. století. Termín poprvé v roce 1957 užil Bohumír Popelář a začal se prosazovat v řadě zemí. Od roku 1973 Miloš Sovák nazval SP vědním oborem.

Člení SP podle příčin na: psychopedii – etopedii – logopedii – tyflopedii – somatopedii

 Současné trendy

Speciální pedologizace – snaha o sjednocení poznatků z biologie, psychologie a sociologie dítěte

Rozšíření vnější interdisciplinarizace

• spojování poznatků a metod několika vědních disciplín
• zahrnuje terapii v širším slova smyslu tzv. sociální terapii, součástí je edukace osob se zdravotním postižením
• formy psychoterapie = arteterapie /léčba uměním/→ , biblioter., taneční a pohybovou ter., dramatem.
• rozšíření kvalifikovanosti spec. pedagoga rámci vlastního oboru = studium dalších „-pedií“
• příprava spec. ped. v oblasti integrativní speciální pedagogiky, školské integrace, sociální inkluze a normalizace osob se zdravotním postižením

Integrativní speciální pedagogiky

• školské integrace = začlenění do běžných škol mezi zdravé žáky /podmínkou je odborná speciálně pedagogická péče/
• sociální inkluze = vytváření podmínek pro integrované vzdělávání dětí s postižením /atmosféra ve třídě, přizpůsobené prostředí, práce školy, respektování individuálních potřeb/

Charakteristika vývoje speciálně-pedagogické terminologie (od počátku až po současnost)

Ve vývoji názvu speciální pedagogiky se u nás můžeme setkat s termíny až při druhé vlně:

Pedopatologie – Čáda užil termín děti úchylné, označoval tím přechodovou kategorii mezi hluboce a lehce mentálně postižené.

Další názvy: duševně úchylné děti, léčebná pedagogika, pedagogická defektologie, defektologie

Pojem nápravná pedagogika použil Mauer – měla pomáhat abnormálním jedincům k tělesnému uzdravení, podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením, připravovat je pro praktický život.

Sociální pedagogika použil Štampach – rozlišil 4 pracovní soubory: psychopedie (vady duševní a mravní), ortopedie (vady tělesné), logopedie (vady hlasu, řeči a sluchu), okulopedie (vady zraku).

Speciální pedagogika použil v roce 1957 Bohumír Popelář

Od roku 1973 se ustáli název speciální pedagogika – Český speciální pedagog Miloš Sovák

Základní termíny

Defekt – vada, chybění, ztráta, nedostatek v anatomické stavbě organismu a poruchy v jeho funkcích. Je neupravitelný, nezvratný. Člení se na:

• vrozené /v období prenatálním, perinatálním, postnatálním = dědičnost/
• získané /v průběhu života/
• orgánové /vývojová vada, následky nemocí, poúrazové stavy = deformace orgánů/
• funkční /porucha funkce orgánu/
• podle defektu – tělesné, zrakové, sluchové, řečové, mentální postižení, poruchy chování
• podle intenzity – lehký defekt, střední defekt, těžký defekt

Handicap – je vyjádřením znevýhodnění jedince s postižením, defektem, v rámci interakce s prostředím. Handicapovaným nemusí jedinec být, pokud postižení nevede k výchovným, vzdělávacím, osobním, pracovním nebo sociálním problémům.

Disaptibilita – je omezení funkce nebo naprostá ztráta některé části těla nebo tělesné funkce

Defektivita – porucha jednoty organismu a prostředí. Projevuje se narušením společenských vztahů mezi postiženým a prostředím, nemusí se projevit u každého jedince s defektem, jde o stav dlouhodobý, ale ne trvalý, nebývá přímo úměrná stupni a typu defektu.

Socializace – Socializaci členíme na 4 základní stupně (dle Sováka):

• Integrace – naprosté zapojení a úplné splynutí znevýhodněného jedince se společností
• Adaptace – přizpůsobení se společenskému prostředí za určitých podmínek, je nutné vycházet z individuálních vlastností, schopností a potřeb znevýhodněného jedince
• Utilita – sociální upotřebitelnost, možnosti jsou omezené, pracovní a společ. uplatnění je pod dohledem jiných osob
• Inferiorita – sociální nepoužitelnost, segregace jedince, nevytvoření, popř. ztráta sociálních vztahů

Segregace – postižený je ze společnosti vyčleněn pro svůj defekt

Anomálie – trvalá negativní odchylka od normy v oblasti somatické, psychické nebo v jejich kombinaci, není považována za patologický stav

Deviace – jedinec je nápadný odklonem od normy /sexuální deviace/. Týká se chování nebo vývoje.

Psychický deficit – odchylka od normy , která ještě nedosahuje úrovně patologie.

Deformita, deformace – znetvoření, zohavení. Somatické odchylky od normy.

Ohrožený jedinec – je trvale nebo dlouhodobě vystaven nepříznivým výchovným, sociálním či psychickým vlivům. K narušení psychickému, somatickému nebo sociální mu dochází při dlouhodobém působení.

V historickém přehledu můžeme sledovat tato vývojová stádia péče o znevýhodněné jedince

Represivní, v němž osoby defektní byly ze společnosti vyvrhovány (vyloučením, zabitím).

Zotročovací, jenž se charakterizuje otrokářským vykořisťováním defektních.

Charitativní, v němž se uplatňovaly hlavně náboženské postoje k postiženým jedincům (Boromejky).

Renesančního humanismu, jenž hledal lidský poměr k defektním jedincům, kdy i postižený má svá práva a povinnosti. Velký rozvoj lékařské vědy, pomůcek. Vytváření ústavů, útulků, polepšoven.

Rehabilitační, které věnovalo postiženým péči z důvodů ekonomických – bylo výhodnější zapojit je po přípravě do pracovního procesu než poskytovat zadarmo podporu. Rozvoj rehabilitačních pomůcek.

Socializační, kdy se v duchu socialistického humanismu provádí rehabilitace handicapovaných za účelem jejich pracovního i společenského uplatnění. Problémem – oddělování jedinců od společnosti.

Integrační, které se jeví jako optimální. Prochází změnami.

Prevenční, charakterizované snahou předcházet defektivitě u osob postižených různými vadami a snaha předcházet faktorům způsobující postižení.

Mentálně retardovaní

Až do 19. stol byly duševní choroby vnímány jako trest boží /likvidace jedinců, odsunutí do ústraní/

V období osvícení vznikají velké budovy, kde se však s MR jedná jako s vězni.

Radikální změna Philips Piněl = snaha o humanizování péče.

Na počátku 19 stol dochází ke specializaci ústavních zařízení

MUDr. Karel Slavoj Amerling – začíná založením ERNESTINA v r. 1871 v Praze (org. péče)

Etopedie

Původně etopedická problematika zahrnuta v oboru psychopedie. K vyčlenění došlo v roce 1969.

1839 vychovatelna Jednota pro blaho mladistvých káranců /dnešní DÚ v Praze Lublaňská/

1882 Vychovatelna v Praze Libni (pro chlapce od 8 do 16 let, tři oddělení /nižší, vyšší a trestné/)

1889 Zemská polepšovna v Nové Jičíně (zvláštní odd. donucovací pracovny pro chlapce 14-18 let)

Zemská vychovatelna v Kostomlatech pod Milešovkou (první koedukované zařízení, tělesné tresty)

Osobnosti - prof. Sovák – do všech pedii vnesl teorii etopedie. Leopold Pek – byl odpůrcem tělesných trestů. Josef Zeman – založil odborný časopis „Úchylná mládež“. Alois Zikmund – prosazoval v převýchově vzdělávání a profesní přípravu, zabýval se etiologií = hledal příčiny vzniku narušení /vnitřní a vnější/. Jaroslav Doležal – uplatňoval rodinný model = přizpůsobit práci ústavu rodině.

Logopedie

Ve 20. letech našeho století vzniká vědní obor logopedie

Roku 1946 Miloš Sovák v Praze zakládá Logopedická ústav

Surdopedie

Počátek institucionální péče se datuje od 18. století (1786 - ústav pro hluchoněmé v Dejvicích)

Tyflopedie

Roku 1560 podnět učit nevidomé číst a psát /Lucas = vyřezaná písmenka do dřeva/

Významné osobnosti: Hauy = tvorba speciálního písma, Klein = zakladatel výchovně-vzdělávacího ústavu pro nevidomé ve Vídni, Braill – bodové Braillovo písmo

1807 v Praze speciální ústav pro zrakové postižení

Somatopedie

1908 založen „Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze“.

1911 „Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáků v Praze“

Významná osobnost Rudolf Jedlička (1913 Jedličkův ústav v Praze)

Vlivy vzniku znevýhodnění

• Vývoj je ovlivňován dědičností, výchovou, prostředím a uvědomělou činností (má vliv na osobnost člověka)
• Problém, postižení, porucha, nemoc a jejich důsledky, často však i jejich příčiny, souvisejí se způsobem života člověka.
• Dědičnost – přenos všelidských znaků, po předcích dědí dítě určité tělesné znaky, vlohy a dispozice (záleží na specifičnosti nervové soustavy a smyslových orgánů). Proto se dědí nedostatky i choroby (barvoslepost, cukrovka, slabomyslnost, plešatost).
• Vlohy – závisí na vnějších podmínkách, na prostředí a výchově.
• Prostředí – přírodní prostředí: zeměpisná poloha, klimatické poměry, kvalita vody a ovzduší, přírodní vlivy (pokud to naruší určité hranice, dochází k anomáliím a smrti)
• Kulturní a sociální prostředí – rodina, DDM, rekreační střediska, škola, mimoškolní aktivity, tábory, nemocnice, léčebny, sanatoria (vliv mají hlavně v tom, jak působí svými požadavky a nároky na jedince – soustavností, nahodilostí ,tolerancí)

Závislost na návykových látkách

• Alkohol – Vzniká demence, jaterní cirhóza, postižení plodu, snížení imunity. FAS – fetální alkoholový syndrom, nezáleží na množství vypitého alkoholu.
• Kouření – Karcinom plic, hltanu, vředovitost dutiny ústní, poruchy imunity.
• Drogové – Kouření Marihuany – látka zůstává v těle u 30–40 % lidí á dní, u 20–30 % je možno ji nalézt i po 30 dnech u 1 % lidí je v těle i po 100 dnech. Extáze – utlumuje pocit žízně, dochází k dehydrataci. Kokain – je používán u manažerů. Pervitin – má dlouhodobý účinek, až 24 hodin.
• Káva – Vzniká závislost na kofeinu.
• Čokoláda – I na ni si lze vypěstovat závislost.
• Léky – farmaceutický průmysl (Contergan …) Tvorba léků zachraňující život, na druhé straně existují nežádoucí vlivy léků.

Další závislosti na:

• Hracích automatech – gamblerství (Fáze – stadium výher, stadium prohrávání, stadium zoufalství)
• Osobním počítači a internetu – buď se člověk stává závislý na práci, kterou si bere domů nebo nekonečném hledání informací na internetu. Další závislost je na chatování po internetu, zvláště u dětí a mládeže.
• Mobilním telefonu – lidé jej mají stále zapnutý a nedokáží jej vypnout. Někdy jsou závislí na posílání SMS zpráv. Nebezpečí je v tom, že závislost vzniká v brzkém věku

Vliv neočekávaných a mimořádných událostí

• Války, atentáty – ve válečných situacích vznikají hluboká traumata.
• Přírodní katastrofy (povodně, zemětřesení, požáry, sesuvy půdy, tornáda – posttraumatické stavy
• Hladové pandemie – zvláště země 3. světa. Jde např. o chřipkové viry, ptačí chřipka nebo vir Eboly..
• Ekologické problémy – kácení deštných pralesů, globální oteplování

Nová nebezpečí

• Odebírání orgánů – Likvidace zdravých jedinců za účelem odejmutí orgánů
• Rozvoj techniky – např. doprava, roste rychlost aut a s tím i počet úrazů
• Zvyšování decibelové hladiny – hluchota bude přicházet v dřívějším věku.
• Dívání na TV – Dochází k ztotožnění se s negativním hrdinou. Do podvědomí se dostává pocit, že jeho chování je norma. Může dojít k vážným psychickým a morálním narušením.
• Prodlužování lidského života – Mohou nastat psychické a zdravotní problémy.

Principy

• Prevence – požaduje vhodná preventivní opatření, aby léčebnými, výchovně-vzdělávacími a sociálními prostředky se předcházelo znevýhodnění.
• Korekce – snažíme se docílit nápravy vady (např. brýle, sluchadlo).
• Normalizace – snaha o přiblížení k normálu. situace. Dovolit postiženému jedinci žít normální život, tzn. stejná práva, povinnosti a možnosti jako jiným lidem.
• Facilitace – umožnění dosažení žádoucího výsledku jinou formou. Postižený bude nosit brýle, když to uvidí u celebrity.
• Integrace – sjednocení postupů, hodnot, chování a jednání. Začlenění nebo vyčlenění problému. Warnockova zpráva 1978 - Vedoucí linie
• Kontinuity – postižení by se nemělo řadit do kategorií, ale plynule podle určité soustavy kontinuity
• Flexibility – myšlenkou je to, že vlastnosti nejsou biologicky pevně stanovené a neměnné, že se mohou měnit výchovou a vzděláním.

Metody

• Nápravné /terapeutické/ metody:
  • Reedukace – souhrn speciálně pedagogických postupů, kterými zlepšujeme v mezích daných možností výkonnost v oblasti poškozené funkce. Zaměřuje se na funkci postiženou (např. reedukace sluchu).
  • Kompenzace – zlepšujeme funkci náhradní zdravou funkcí (např. kompenzujeme sluch maximálním využitím zraku).
  • Rehabilitace – pochází z re=vracení a habilis=uschopnění. Snaha o navrácení fungování postižené funkce.
• Metody prevence ve speciální pedagogice:
  • Primární – předcházení vzniku defektu
  • Sekundární – zabránit nepříznivému vývoji již vzniklého defektu
  • Terciární – následná péče, není řešená na úseku školství, etopedická problematika

Zásady

• Cílevědomosti – dosažení optimálního pracovního a společenského uplatnění
• Prevence – zabránění vzniku postižení
• Komplexnosti – rehabilitační péče, jednotný postup.
• Resocializace – péče musí být zaměřena k socializaci nebo resocializaci.
• Dispenzarizace – požadavek, aby byl jedinec sledován a vedena o něm dokumentace, jedná se o celoživotní péči, pravidelná kontrola a poradenská péče.
• Jednotnosti – požaduje, aby poskytovaná péče byla jednotná a koordinovaná.
• Optimálního prostředí – směrem do vyšší kategorie, dolů se padá snadněji.

• Soustavnosti a důslednosti – osvojování a vyžadování návyků
• Aktivity – pravidelná samostatná činnost, navodit pocit uspokojení z výkonu
• Přiměřenosti – znát druh a stupeň defektu, diagnostiku
• Individuálního přístupu – výchovně vzdělávací plán respektuje zájmy dítěte
• Navázání kontaktu – získání pro spolupráci, takt, vcítění se, znalost vyučovacích metod
• Znalosti – speciálního reedukačního přístupu a postupů daných SPU

Klasifikace znevýhodnění podle stupně

• Lehké handicapy a poruchy – Jedná se o problémy, které jsou při citlivém ohledu zvládnutelné běžnými pedagogickými opatřeními a nevyžadují zvláštní institucionální opatření.
• Střední handicapy a poruchy – Jedná se o poruchy sociální, psychické nebo tělesné, které již vyžadují velmi speciální přístup. Zpravidla komplikují běžnou školní docházku, a jsou většinou řešeny za pomoci speciálních školních a výchovných institucí.
• Těžké handicapy a poruchy – Znamenají zásadní narušení integrity osobnosti a jejích sociálních vztahů. Často jsou klasifikovány jako postižení znemožňující vzdělávání a podstatně limitují výchovu. Vyžadují vysoce specializovaný postup.

Klasifikace znevýhodnění podle doby vzniku

• Poruchy prenatální – Vznikají vlivem nepříznivých okolností v období před narozením člověka. Jsou důsledkem genetické chyby vázané na dědičnost, nebo pouze důsledkem nepříznivých podmínek během těhotenství. Patří sem – mentální postižení, Downův syndrom, mozkové obrny …
• Poruchy perinatální – jsou důsledkem náročného, nešetrného či dlouhotrvajícího porodu. Nebezpečí je délka porodu a hypoxie – deficit v zásobení plodu kyslíkem. Mohou sem patřit – lehké mozkové dysfunkce, retardace psychického vývoje.
• Poruchy postnatální – Jsou výsledkem nepříznivých okolností během života člověka, které limitují normální vývoj v oblasti tělesné, psychické a sociální. Hlavním zdrojem postnatálně vzniklých handicapů jsou úrazy, těžká onemocnění, nevhodná výchovná péče.
• Poruchy kombinované – Představují spojení dvou nebo více obtíží. Jejich problém tkví v tom, že jsou nesnadno diagnostikovatelné. Patří sem např. kombinace tělesného a mentálního postižení, spojení ztráty zraku a sluchu.

Etopedie

• Se popisují jako dílčí či zásadní odchylky od společenské normy pro chování člověka.
• Disociální poruchy – jsou relativně málo závažné, odstranitelné a zvládnutelné pomocí běžných pedagogických opatření. Patří sem – vzdor malých dětí, adolescentní odpor vůči autoritě, agrese a apatie.
• Asociální poruchy – (nespolečenské) již představují značné riziko a nebezpečí pro normalitu vývoje toho, kdo se určitého druhu chování dopouští. Do této skupiny poruch chování patří závislostní chování, krádeže, sebevraždy.
• Antisociální poruchy – (protispolečenské) chování jsou takové, jejichž povaha je primárně nebo sekundárně výrazně zaměřena na princip poškodit a omezit práva druhých. Jsou vnímány jako zásadní projev sociální patologie. Bývá to – vražda, agresivita, šikanování, zneužívání…

Psychopedie

• Zabývá problematikou rozvoje, výchovy a vzdělávání osob rozumově postižených /trvale porušená poznávací schopnost/ = mentálně retardovaní Znamenají různé projevy a formy omezení duševních schopností člověka. Podle stupně postižení se rozlišují:
  • lehká /F70/ IQ 69–50
  • středně těžká /F 71/ IQ 49–35
  • těžká /F72/ IQ 34–20
  • hluboká /73/ IQ 20 a níže

Logopedie

• Zabývá se výchovou, vzděláváním, komplexní logopedickou péčí o jedince s poruchami komunikačních schopností a prevencí těchto poruch
• Vývojová nemluvnost – neschopnost verbálně komunikovat
• Získaná orgánová nemluvnost
• Získaná neurotická nemluvnost
• Poruchy zvuku řeči (huhňavost = porucha zvuku při artikulaci, palatolalie = narušená komunikační schopnost vlivem vrozené vady /rozštěp patra/
• Porucha plynulosti řeči (koktavost = narušená plynulost mluvení, breptavost = překotné tempo řeči /deformování slov/
• Porucha artikulace (patlavost /dyslalie/ = porucha artikulace, neschopnost používat hlásky v komunikaci, dysartria = DMO, zánět mozku, nádory, úrazy mozku)
• Porucha grafické podoby řeči /dysgrafie, dyslexie../
• Symptomatické poruchy řeči (poruchy komunikační schopnosti, které jsou průvodním příznakem jiného postižení)
• Poruchy hlasu (změny v akustických kvalitách, afonie = úplná ztráta hlasu)

Surdopedie

• Je speciální pedagogická disciplína, která se zabývá výchovou, vzděláváním a rozvojem sluchově postiženého dítěte. Sluchová vada je na rozdíl od sluchové poruchy stavem trvalým, který se léčbou nedá změnit.
• Podle doby vzniku – vrozené /dědičnost, nebo prodělaná nemoc v těhotenství/ a získané /při porodu, k infekční a jiné choroby, úrazy/
• Typy sluchových vad – periferní vada /může být jednostranná nebo oboustranná/, centrální vada
• Stupně sluchových vad – nedoslýchavost, hluchota a ohluchlost /dochází ke ztrátě sluchu v průběhu života/

Tyflopedie

• Pedagogika nevidomých
• Zrakové vady:
  • ztráta zrakové ostrosti
  • postižení zorného pole
  • okulomotorické poruchy
  • problémy se zpracováním zrakových podnětů
  • poruchy barvocitu
• Stupně zrakového postižení:
  • slabozrakost
  • zbytky zraku
  • slepota

Somatopedie

• Vědní obor spec ped, zabývající se výchovou a vzděláváním jedinců s tělesným a zdravotním postižením
• Základní skupiny:
  • poruchy vrozené včetně dědičných
  • poruchy získané
• Dělení podle postižené části těla:
  • Obrny centrální a periferní / částečné, úplné ochrnutí, dětská obrna, mozkové záněty, mozkové nádory, mozkové příhody, obrna míchy, rozštěp páteře/
  • Deformace – nesprávný tvar některé části těla
  • Malformace – patologické vyvinutí různých částí těla
  • Amputace – umělé odnětí části končetiny od trupu

• MŠMT – základní školy, speciální základní školy pro děti s vadami, základní školy praktické, speciální školy, odborná učiliště, mateřské školy, speciální mateřské školy, gymnázia, konzervatoře, vysoké školy střední odborné školy, dětské domovy
• MZ – léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny, rehabilitační ústavy, kojenecké ústavy.
• MPSV – ústavy sociální péče pro mládež, pro dospělé, školská poradenská zařízení SPC, PPP, SVP, organizace zdravotně postižených

Vzdělávání je zajištěno

• formou individuální integrace – v běžné škole nebo speciální škole
• formou skupinové integrace – ve třídě, oddělení nebo studijní skupině zřízené v běžné nebo speciální škole
• ve škole samostatně – zřízené pro žáky se zdravotním postižením
• kombinace všech těchto forem

Školy při zdravotním zařízení

• mohou se zde vzdělávat žáci se zdravotním oslabením nebo dlouhodobě nemocní umístění v tomto zařízení
• základní školy mohou poskytovat podle svých možností individuální konzultace ve všeobecně vzdělávacích předmětech i středoškolákům
• k zařazení do této školy se vyžaduje doporučení ošetřujícího lékaře a souhlas zákon. zástupce

Typy spec. škol

• pro zrakově postižené – MŠ, ZŠ, SŠ, SOU, OU, praktická škola, gymnázium, SOŠ, konzervatoř
• pro sluchově postižené – MŠ, ZŠ, SŠ, SOU, OU, SOŠ, praktická škola, gymnázium
• pro hluchoslepé – MŠ, ZŠ
• pro těl. postižené – MŠ, ZŠ, SŠ, SOU, OU, SOŠ, praktická škola, gymnázium
• logopedická, speciální a praktická
• MŠ, ZŠ
• ZŠ pro žáky se spec. poruchami učení a pro žáky se spec. poruchami chování
• MŠ, ZŠ, ZŠ speciální při zdrav. zařízení,

• Vzhledem k integraci postižených dětí a žáků do běžných škol se mění postavení učitelů a speciálních pedagogů.
• Nutnost vědět co nejvíce o postižení a jeho následcích, o speciálních metodách a individuální formách výuky.
• Integrace vyžaduje vysokou úroveň profesionálních schopností ze strany pedagoga.

Studijní programy

• Studijní programy spec ped jsou vytvářeny s respektováním současných celosvětových trendů ve výchovně-vzdělávací péči o postižené.
• Odborné vzdělání v oboru speciální pedagogika je možno získat či doplnit si studiem např. na fakultách:
  • Pedagogická fakulta v Praze a v Olomouci – doktorské studium
  • Pedagogická fakulta v Praze, v Brně, v Olomouci, v Ústí nad Labem, v Ostravě, v Hradci Králové – magisterské studium
  • Fakulta tělesné výchovy a sportu Praha, fakulta tělesné kultury Olomouc – magisterské studium
  • Pedagogická fakulta v Brně, v Olomouci, v Ostravě, v Hradci Králové, v Liberci – bakalářské studiu.
  • Divadelní fakulta v Brně – bakalářské studium

Rozdíly v ČR a ostatních zemích

• Příprava speciálních pedagogů v českých zemích i v Evropě je téměř výlučně záležitostí vysokoškolských či univerzitních studií s tím, že český speciální pedagog prochází identickou univerzitní přípravou bez ohledu na to, zda bude v praxi pracovat jako učitel či jako diagnostik a poradenský pracovník.
• Na rozdíl od některých evropských států, kde dochází k diferenci mezi vysokoškolskou přípravou budoucího učitele zdravotně postižených žáků a univerzitní přípravou speciálního pedagoga, který zabezpečuje především diagnostický, poradenský či manažerský servis a pracuje ve výzkumu.

Rozšiřující studia speciální pedagogiky

• Studia se týkají např.: speciální pedagogika pro pracovníky nápravných zařízení, speciální pedagogika pro výchovné pracovníky (v Olomouci), učitelství na speciálních školách, speciální pedagogika, speciální pedagogika a psychologie (v Praze), učitelství speciální pedagogiky pro základní a střední školy s různou specializací (v Brně)

Vychovatelství pro speciální zařízení

• Učitelství tělesné a pracovní výchovy pro zdravotně postižené (v Praze), aplikovaná tělesná výchova (v Olomouci)
• Speciální pedagogika předškolního věku, speciální pedagogika pro učitelky MŠ a výchovné pracovníky, speciální výchovná péče o smyslově postižené, výchovná práce ve speciálních zařízeních, Výchovná dramatika pro neslyšící

Speciální pedagogika pro absolventy VŠ

• Doplňující studium speciální pedagogiky pro učitelky MŠ, herní specialista, dramaterapie, muzikoterapie, arteterapie atd.

Rozlišujeme několik typů pedagogů

• Silně autoritativní – řídí pouze svými požadavky, nepočítají s dětskými názory, zájmy apod.
• Demokratický – berou na děti ohled a mají smysl pro spolupráci – nejvhodnější
• Liberální – děti mají naprostou volnost a spíše se dětem podřizují
• Vědeckosystematický
• Umělecký
• Praktický
• Logotrop – je více zaujat vyučovacím předmětem a systémem příslušného vědního oboru
• Paidotrop – inklinuje více k osobnosti žáka, k jeho světu a jeho problémům

Osobnost speciálního pedagoga

• Pod pojmem osobnost máme na mysli představitele určitého druhu jednání, vzor, a nímž se ve vlastním jednání můžeme ztotožnit.
• Úkolem je odpovědné posouzení všech činností a zhodnocení toho, co dítěti prospívá a co je skutečně prostředkem k všestrannému rozvoji jeho osobnosti.
• Spolupracuje nejen s dítětem, ale i s rodiči a dalšími odborníky /psycholog, učitel, lékař/

Význam osobního příkladu při výchově

• Speciální pedagog musí působit na děti celou svou osobností, musí se naučit správně vystupovat, správně držet tělo, vhodný druh chůze, celková upravenost, ale zároveň nenápadnost svého zevnějšku
  • jaký má přístup a vztah k práci, k povinnostem
  • jaké má pedagogické dovednosti
  • jaké jsou jeho osobní vlastnosti
  • jaký je jeho vztah k dětem
  • jaké je jeho veřejné uznání
  • jaké má vystupování
• Po všech těchto stránkách pedagog získává nebo ztrácí autoritu.

Nejdůležitější význam na formování osobnosti vychovatele

• samostatná pedagogická činnost
• spolupráce s rodiči, chovanci
• tvůrčí schopnosti
• pedagogický takt k řešení výchovných situací a vlastně i jeho zapojení do práce a života, společnosti

Vlastnosti pedagoga

• Dobré – láska, porozumění, takt, brát dítě takové jaké je, chápat je, porozumět mu
• Špatné – nepřátelský, opovržlivý, přísný nebo mírný, autoritářský, pedant, flegmatik, nervózní.

Spec. pedagog poradce

• Zaměření na problémového žáka
• Pomoc a rada rodičům žáka
• Pomoc a rada učitelům – kolega

Spec. pedagog terapeut

• Větší závislost objektu na subjektu
• Objekt i subjekt vstupují do terap.vztahu dobrovolně
• ped. nutný terapeutický výcvik
• Využívá mnoho terapeutických metod a směrů /podle potřeby dítěte a terapeutického vzdělání etoped/
• terapeutické směry /kognitivně-behaviorální metody, psychoanalýza, psychosyntéza/

• Podle druhu postižení vyžadují jednotlivé kategorie dětí i dospělých specifické výchovy, vzdělávání a pomoci při socializaci. Z tohoto pohledu se člení SP na šest oborů.
• Dělení podle jednotlivých druhů postižení – k původní klasifikaci podle Sováka přiřazujeme ještě dva poslední druhy postižení.

Speciálně pedagogické disciplíny

• Etopedie – /řec. éthos = mrav; paidos = výchova/ Pedagogika osob s poruchami chování. Jedná se o mládež sociálně narušenou neboli obtížně vychovatelnou. Je to relativně nejmladší SP disciplína. Sleduje příčiny a projevy chování člověka mimo společenskou normu a hledá reedukační opatření a možnosti.
• Logopedie - /řec. logos = slovo/ Pedagogika osob s narušenou komunikační schopností.
• Surdopedie - /řec. surdus = hluchý/ Pedagogika osob se sluchovým postižením.
• Psychopedie – Pedagogika osob s mentálním postižením.
• Somatopedie - /řec. sóma = tělo/ Pedagogika osob s tělesným postižením, s chronickým a dlouhodobým onemocněním.
• Tyflopedie nebo Optopedie nebo Oftalmologie - /řec. tyflos = slepý/ Pedagogika osob se zrakovým postižením.

• Základním právem každého dítěte je právo na vzdělání

Integrativní speciální pedagogika

• Integrace
  • zařazení dětí se specifickými vzdělávacími potřebami do škol běžného typu
  • poskytnout tak dětem pocit rovnoprávnosti
  • integrace úplná /přímo do běžné třídy/ nebo do speciální třídy zřízené na běžné škole
  • úspěšnost závisí na připravenosti pedagogů
  • integrace zatím problematická pro jedince s MR
• Inkluze – děti se specifickými vzdělávacími potřebami = výstižnější slovo pro integraci

Škola pro všechny

• Projekt světové organizace UNESCO.
• Termín škola pro všechny zdůrazňuje myšlenku rovnoprávného vzdělávání pro všechny děti, bez rozdílu postižení, nadání, barvy pletí nebo etnické skupiny

Směr vývoje

• Integrace postiženého do adekvátní reality.
• Vytváření společenství, kde zdraví a zdravotně postižení jsou rovnoprávnými členy.
• Ochrana a pomoc každému jednotlivci.
• Vzájemné partnerské přijímání ve všech oblastech společenského života.
• Cílem je pozitivní integrace = začlenění postiženého do rodiny, skupiny vrstevníku, společnosti.
• Zcela zrušit pojem „osvobozen od školní docházky“.

• Rodiny s postiženým dítětem jsou velice závislé na odborné pomoci a radě

Fáze reakcí rodiny na oznámení o postižení

• Fáze šoku – Nejprve dochází k setkání s negativní zprávou. Závisí na míře poškození dítěte a velikosti následků. Přichází úlek a ochromené jednání. Rodina potřebuje projevy empatie a vcítění se do problému.
• Fáze reaktivní – Jedná se o psychickou a tělesnou reakci, bolest, žal, zklamání, úzkost, odmítání přijetí skutečnosti. Rodina se postupně vyrovnává s problémem. Přijímá fakta a řeší situaci.
• Fáze adaptační – Začíná racionální řešení situace. Sdělení přesné diagnózy a vyslovení prognózy. Pozor na nereálné naděje.
• Fáze orientace – Rodiče aktivně jednají a hledají další cestu pomoci. Změna rytmu rodiny. Nastupuje terapie matky a otce, někdy to otec neunese a opouští rodinu.

Výchova v rodině

• Jako základní je reakce rodičů na postižení dítěte:
  • Odmítavá reakce: dítě nechají v rodině, ale jeho výchova je nesprávná, vzájemné osočování, agrese, týrání dítěte, dítě umístí v ústavu sociální péče.
  • Zvládání situace – zajímají se o rozsah postižení a možnosti nápravy a rozvoje dítěte, využívají odbornou pomoc /lékař, terapeut, odborní prac. ze spec. ped. centra/, usměrňovat rod. v porovnávání výsledků vývoje a rozvoje dítěte /speciální pedagog = schopnosti a možnosti dítěte
  • Nezvládání situace – protěžování zdravých dětí, výčitky mezi rodiči, někdy i vůči postiženému dítěti, neposkytnutí adekvátní péče postiženému dítěti = zanedbání jeho rozvoje, odmítání pomoci a rad odborníků, separace dítěte od společnosti.

Vztahy v rodině

• Vztahy mezi sourozenci – postižený sourozenec je zátěží pro sourozence, vlivem dobrého vedení rodiči získají zdraví sourozenci větší zralost a zodpovědnost, nepřiměřené nároky mohou však i zdravé sourozence traumatizovat, nutná koordinace potřeb VŠECH dětí, upřednostňování jednoho ze sourozenců vede k citovému strádání druhých
• Vztah společnosti k rodině – odborná pomoc od raného dětství, pomoc sociálního odboru

Jednotlivé fáze intervence

• Raná podpora /0–3 roky/
  • resort zdravotnictví a různé soukromé a charitativní iniciativy a občanská sdružení
  • speciálně pedagogické centrum
• Předškolní věk /3–6 let/
  • rodiče mohou volit mezi rodinnou a institucionální výchovu /MŠ běžná nebo speciální dle typu postižení/
  • pedagogická podpora speciálně pedagogická centra /pomoc při výběru správné mateřské školy, stanovení diagnostiky pro správné zařazení dítěte, odborné vedení při dalším rozvoji dítěte/
• Období povinné školní docházky /6–15 let/
  • vzdělávání ve speciálních školách podle typu poškození
  • integrované vzdělávání v základním vzdělávacím proudu na běžných školách
  • odborná pomoc – speciálně pedagogické centrum /výběr správného typu školy a odborné vedení/ nebo pedagogicko-psychologická poradna /stanovení IVP/
• Profesní příprava /15–20 let/
  • Přechod žáků s postižením na SŠ a SOU probíhá na základě výběru
  • Možnost studia na speciální středních školách nebo SOI z důvodů postižení

Základní přehled – HELPNET

• Informační portál cz pro osoby se specifickými potřebami usnadňuje orientaci v problematice zdravotního postižení. Anotace s odkazy na tuzemské internetové zdroje jsou roztříděny podle základních skupin postižení – zrakové postižení, sluchové postižení, mentální postižení, tělesné postižení, vnitřní nemoci, duševní zdraví.
• Další rubriky představují průřezové kategorie, jako například sociální služby, legislativa, dokumenty, kompenzační pomůcky, zaměstnávání či vzdělávání osob se zdravotním postižením, odstraňování bariér, poradenství, fundraising, kalendář akcí.
• Vedle tohoto serveru existuje výborný server – cz

Mentální postižení

• Portál cz je internetový server poskytující komplexní informace o problematice zdravotního postižení – konkrétně různých forem mentálního postižení a autismu – a integrace lidí s tímto typem postižení do společnosti.
• Projekt – o .s . Máme otevřeno provozuje kavárničku Vesmírna.

Kombinovaná onemocnění – Hluchoslepota

• LORM – sociální a poradenské služby, výuka abecedy LORM, tlumočnické služby.

Zrakově postižení

• Tyfloservis – Služby Tyfloservisu jsou určeny všem lidem starším patnácti let, kteří mají výrazné potíže se zrakem nebo jsou zcela nevidomí. K dispozici jsou informace, pomůcky a systematický nácvik dovedností, které pomohou zvýšit samostatnost v každodenních činnostech.
• SONS – Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky. Posláním naší organizace SONS je jednak sdružovat a hájit zájmy nevidomých a jinak těžce zrakově postižených občanů, jednak poskytovat konkrétní služby vedoucí k integraci takto postižených občanů do společnosti. Naše priority jsou: vyhledávání a kontaktování těžce zrakově postižených občanů včetně osob v akutním stádiu po ztrátě zraku, podpora zaměstnanosti nevidomých a slabozrakých občanů, odstraňování architektonických a informačních bariér pro těžce zrakově postižené občany

Duševní nemoci

• Fokus – posláním Fokusu Praha je podpora lidí se zkušeností s duševní nemocí spokojeně zvládat život a nalézat možnosti osobní realizace ve společnosti. Cílem služeb Fokusu Praha je podpořit lidi se zkušeností s duševní nemocí ve schopnosti: žít ve společnosti, tzn. mít sociální vztahy, rodinu, bydlení a práci, mít životní perspektvu a existenciální jistoty a využívat a volnočasových institucí, vzdělávat se.

Tělesně postižení

• Zdravotní klauni – hlavním posláním je podporovat psychickou pohodu hospitalizovaných dětí a tím pomáhat k vylepšení jejich celkového zdravotního stavu. Zdravotní klauni, formou humoru, malé pacienty odreagují od strachu, napětí a od úzkostí spojených s léčbou nebo z neznámého nemocničního prostředí.

Sluchově postižení

• Stálé projekty:cz, Neslyšící.cz, Ruce.cz,

• KOMPREHENSIVNÍ = UCELENÁ REHABILITACE
• Jde o plynulé, koordinované úsilí, o optimální začlenění zdravotně postižených občanů do života.

Vztah rehabilitace a komprehenzivní speciální pedagogiky

• Rehabilitace (lat. habilis = schopný, re = znovuopakování)
• Představuje proces znovuuschopňování při nerozvinutí, ztrátě, či poškození určitých schopností člověka. Jako specifický jev, který představuje snahy o obnovení různých schopností, doprovází rehabilitace snad celý vývoj člověka.
• Pojem rehabilitace: Vžil se teprve ve 30. letech 19. st., široce zobecněl po 2. sv. válce. Dlouhou dobu se rehabilitace zaměřovala na nápravu poškozených funkcí organismu. Proto se i celé léčení chápalo jako rehabilitace. V průběhu 50. let 20.st. se postupně od tohoto chápání ustupovalo. Významnou roli přitom sehrála defektologie a posudkové lékařství. S rehabilitací se začaly spojovat i aspekty společenské a výchovné. Po roce 1967 se rehabilitace změnila v soubor opatření, které vede k co nejoptimálnější a nejrychlejší resocializaci člověka postiženého na zdraví.
• Světová zdravotnická organizace (WHO) zdůrazňuje tak společenský podíl na realizaci rehabilitace postiženého člověka. Úroveň celého komplexu rehabilitace je pak měřítkem vyspělosti společnosti.
• V našich podmínkách: Zákony o zdraví souvisí se zákony o sociálním zabezpečení, školskými zákony a zákoníkem práce. Objevuje se i v usneseních vlády (,,Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení i v legislativních opatřeních příslušných ministerstev“).

Předmětem rehabilitace je člověk a jeho vztahy k prostředí

• Význam rehabilitace: nesporný, v současnosti nevýznamnější prostředek integrace, nejvýznamnější prostředek prevence invalidity.
• Členění z hlediska oborů: fyziatrie, balneologie, léčebná rehabilitace, obor speciální pedagogiky, pracovní rehabilitace do sociálního prostředí.
• Pro rehabilitaci je charakteristické, že předpokládá: pozitivní motivaci v přístupu a zájmu postiženého, aktivitu postiženého v jejím průběhu, dostatek sociálních jistot.

Komprehenzivní rehabilitace a její složky

• Rehabilitace krátkodobá (přechodná) – zahrnuje následnou péči bezprostředně navazující na léčení nebo i přímo bez předchozího léčení, která vede k upevnění úplného obnovení zdraví a normální kvality života. Řeší se převážně na úrovni léčebné rehabilitace ve zdravotnických a lázeň. zařízeních.
• Rehabilitace dlouhodobá (permanentní) – týká se osob s dlouhodobým nebo trvalým zdravotním poškozením těžších stupňů. Zpravidla je spojena s trvalým narušením kvality života. Řeší se zčásti léčením, ale hlavně prostředky sociální, pedagogické a pracovní rehabilitace.

Druhy rehabilitace

• Léčebná – léčba medikamentózní, operativní nebo léčba rehabilitační, fyzioterapie, tělesná výchova, ergoterapie /léčba prací/
• Výchovně-vzdělávací – výchova a vzdělávání všeobecné i odborné – příprava na povolání – výchovné poradenství
• Pracovní – kvalifikace a rekvalifikace osob se změněnou pracovní schopností – usiluje o rozvoj specifických vědomostí, dovedností, návyků znevýhodněných osob v pracovním procesu
• Sociální – zajištění zaměstnání, bydlení, dopravy, důchodů, zájmové a kulturní činnosti
• Psychologická – psychické ovlivňování postiženého při vyrovnávání se s vadou – psychologie klinická, pedagogická, sociální, pracovní
• Technická – protézy a pomůcky – odstraňování zábran
• Právní – zákony a směrnice k zajištění práv a péče pro postiženou mládež a občany
• Ekonomická – organizace a řízení produktivní práce invalidních občanů

• Pojetí a cíl speciálně pedagogické diagnostiky – cílem je dokonalé poznání člověka s postižením, vadou nebo handicapem. SPD vyžaduje jako jediná individuální přístup.
• Zaměřuje se na: získání informací o osobnosti dotyčného, možnosti v oblasti jeho vzdělavatelnosti a vychovatelnosti, možnosti zařazení člověka s postižením do společnosti.

Průběh diagnostiky

• Vstupní /osobní a rodinná anamnéza/
• Průběžná /adaptace, schopnosti a možnosti jedince…/
• Výstupní /výsledky diagnostiky = schopnosti dítěte absolvovat školu, možnosti uplatnění, umístění/
• Podle rozsahu sledovaných cílů – Globální /zaměřuje se na vlastnosti vzhledem k výchovnému a vzdělávacímu procesu/ a Parciální /zaměřena jen ve vztahu k určitým aktuálním projevům/.

Cíl speciálně pedagogické diagnostiky

• Raný a předškolní věk – včasné zachycení poruchy a zahájení speciálně výchovné péče, komplexní přístup pracovníků různých oborů, realizace SPD v přirozeném prostředí /nenápadně, bez zbytečného zdůrazňování/, oblasti = hrubá a jemná mot., lateralita, sebeobslužnost, rozumové schopnosti, verbální schopnosti, citová oblast, individuální přístup, znalost rodinného prostředí, dlouhodobé poznávání
• Období školní docházky a včetně dospívání – specifika diagnostiky vyplývají z aktivit dítěte, možnost integrace dítěte s postižením do běžného typu škol /ne MR/, pracuje podle individuálního vzdělávacího plánu, nabídka speciálního školství podle typu postižení, v průběhu škol docházky příprava na budoucí volbu povolání a profesní orientaci
• Dospělost – vznik postižení následkem úrazu a poškození mozku, diagnostické metody a postupy respektují věkové zvláštnosti a psychický stav postiženého, úkol SPD = určení prognózy dalšího uplatnění, rekvalifikaci, pracovní a sociální rehabilitaci
• Stáří – snížená schopnost adaptace, deprese, závislost na jiných = respektovat stáří

Metody speciálně pedagogické diagnostiky

• Rodinná anamnéza – rodiče, sourozenci, patologické odchylky, choroby
• Osobní anamnéza – navazuje na rodinnou, období vývojových etap po současný stav, choroby, úrazy
• Speciální – pozorování /odborná speciálně pedagogická vyšetření, týmová práce, celá osobnost/
• Explorační – rozhovor, dotazník
• Diagnostické zkoušky – ústní /úroveň ml řeči/, písemné /způsobilost psaní/ a praktické /motorika/
• Další: Testové /rozbor výsledků činnosti/, kasuistika /zhodnocení a formulování závěrů/.

Oblasti speciálně pedagogické diagnostiky

• Hrubá a jemná motorika, grafomotorika a kresba
• Sociální a citová oblast – sebeobslužné činnosti /stravování, hygiena, oblékání, úprava zevnějšku/
• Diagnostika rodinného prostředí – Rozumové schopnosti – Verbální schopnosti - Školní zralost a individuální vzdělávací program /řeč, pozornost, soustředění, pracovní tempo, orientace ve světě/

Základní diagnostické situace

• Hra – pozornost, motorika, řečový projev, společenské chování, prožívání, zájmy, povahové rysy
• Kresba – téma, které si zvolí, provedení kresby, lidská postava, vyučování, výkon, projev, chování

Využití speciálně pedagogické diagnostiky v praxi

• správné zařazení do výchovně-vzdělávacího procesu /speciální školy, integrace do běžných škol
• individuální výchovně-vzdělávací program /schopnosti, možnosti/
• profesní orientace /konečný článek procesu/ = volba povolání nebo studijního oboru
• PPP = pomoc ve škole, SPC = rozsah postižení, zařazení jedince do správného typu školy SVP = odstraňování poruchy chování

Co znamená pojem autoregulační metody?

• Je to synonymum autoregulace – sebeřízení vlastní proměny (managment). Můžeme je dělat sami na sobě a nemusíme mít pro to nějaký speciální výcvik. Stačí je pochopit a můžeme je praktikovat. Můžeme je postavit mezi psychoterapii a fyzioterapii. Jsou to jednoduché postupy, které může zvládnout každý. Autoregulační metody: s jejich pomocí se jedinec učí ovládat, regulovat sám sebe – své chování, své emoční prožívání, své kognitivní procesy (vnímání, soustředění, obsahové zaměření myšlení).
• V současnosti se používají pojmy „mentální hygiena“ a „sebevýchova“.

K jakému účelu se AM využívají?

• AM nelze měnit osobnost, povahové rysy. Můžeme ovlivnit tělesné a psychické funkce. Řada fyzioterapeutických (tělesných) metod lze používat pro lidi postižené, ale i zvířata. V oblasti psychiky se využívají na zlepšení schopnosti koncentrace, na změnu (modifikaci) emočního prožívání, na dosažení psychického uvolnění, na změnu obsahu myšlení. Nelze vůlí ovlivnit průběh myšlení, ale lze dodat obsah. U tělesných funkcí to může být zaměřeno na cokoliv.
• Cíle AM – zlepšení výkonnosti, efektivity různých druhů činností, schopnosti koncentrace pozornosti, sebeovládání, vytrvalosti, psychické regulace, posílení sebedůvěry, zlepšení sebehodnocení, posílení motivace, ujasnění, konkretizace krátkodobých i dlouhodobých cílů

Jaké jsou základní předpoklady pro efektivní aplikaci AM?

• AM jsou nadstavbou. Základnou jsou běžné odpočinkové metody – dostatečný spánek, správná výživa, dostatečný příjem tekutin, správný životní styl.

Tříděná AM

• Podle účinku – na zlepšení pozornosti a na psychické uvolnění
• Podle prostředku, na kterém jsou založeny – využití technických prostředků – psychowalkman, metody zaměřené na práci s dechem a metody založené na práci s uměním.
• Z hlediska toho, na kterou fázi autoregulačního procesu jsou zaměřeny (sebeuvědomění, sebehodnocení, sebeovládání – metody na zlepšení)
• Z hlediska toho, jaký cíl je aplikací metod sledován (metody na psych. a tělesné uvolnění, na zlepšení pozornosti atd.).
• Z hlediska toho, jakého prostředku, postupu je v metodě užíváno (tělesné cvičení, uvolnění kosterních svalů, regulace dýchání, vnitřní řeč, vybavování názorných představ, hudba)

Fáze má AM

• Sebeuvědomění – Sebehodnocení – Sebeovládání
• AM jsou zaměřeny především na – sebeovládání.

Přehled hlavních autoregulačních metod

• tělesná cvičení, cvičení převzatá z jógy
• sebeuvědomování
• relaxační metody, změna výšky hlasu, kontrolované dýchání, soustředěné pozorování, progresivní uvolňování svalů – Jacobsonova progresivní relaxace, autogenní trénink, využití hudby
• metody využívající technických prostředků – EEG biofeedback
• metody založené na vybavování názorných představ – vizualizace (řízená imaginace),
• metody využívající vnitřní řeči (sebeinstruování, korekce vlastního chování, změna emočního vyladění, posílení motivace, optimismu a víry ve vlastní síly, získání sebedůvěry, změna osobnostních vlastností
• pozitivní myšlení

• Komunikace je proces, v němž sděluje člověk ostatním své myšlenky, city. Podporuje rozvoj myšlení.
• Komunikativní dovednost: podmíněná do jisté míry vrozenými předpoklady, dosahuje se jí učením a výcvikem, liší se od schopností a potenciálu člověka.

Mezilidská komunikace

• Verbální slovní – zprostředkovaná slovy, jazykem
• Neverbální, mimoslovní – je zprostředkována pohyby těla, gesty, mimikou, pohyby očí, kvalitou hlasu, pauzami, zvuky. Uskutečňuje se mnoha způsoby – doteky (podání ruky, objetí), gesta (posilující nebo zeslabující slova, znázorňování, napodobování druhého), hlas (síla hlasu, tempo, hloubka, výslovnost, tempo, frázování, pauzy, intonace, chůze a změna polohy těla (mimika tváře, oční kontakt), pozice a držení těla (v němž se odráží míra sebevědomí, únava, vyčerpanost), předměty a prostředí (oblečení, doplňky), vzdálenost (čím blíže, tím důvěrnější vztah).

Sociální komunikace a její funkce

• Sdělování a dorozumívání mezi lidmi.
• Struktura – komunikátor (osoba sdělující), komunikant (osoba přijímající sdělení) a komuniké (vlastní sdělení)
• Vytváří základní souvislosti mezi hlavními stránkami sociálního styku lidí, společenskými vztahy

Pedagogická komunikace

• Zvláštní případ sociální komunikace zaměřená na dosažení pedagogických cílů.
• Mívá vymezen obsah, sociální role účastníků, stanovená komunikační pravidla.

Význam neverbální komunikace u tělesně a duševně postižených

• Pro těžce zdravotně postižení, u nichž je verbální komunikace omezená nebo zcela nemožná jsou určeny speciální systémy komunikace.
• Augmentativní komunikační systém – podporuje již existující komunikační schopnosti a dovednosti, usnadňují porozumění řeči i vlastní vyjadřování.
• Alternativní komunikační systém – užívá se jako náhrada mluvené řeči.
• Augmentativní a alternativní komunikace je určená – mentálně postižení, autisty, neslyšící, s vícenásobným postižením, s poruchou po mozkové příhodě, po úrazu mozku.
• Augmentativní a alternativní komunikace zahrnuje komunikační prostředky – Oční kontakt, Mimiku, Testíku – gesta, Znakovou řeč, Prstovou abecedu, Dorozumívání se pomocí obrázků, předmětů, symbolů, počítačů, pomůcek s hlasovým výstupem.
• Výhody AAK – snižují pasivitu postižených, frustraci z nepochopení, zvyšují zapojení do činností, umožňují postiženým samostatně rozhodovat, rozvijí kognitivní jazykové schopnosti, rozšiřují aktivní komunikaci.
• Nevýhody AAK – menší společenské uplatnění, vzbuzují pozornost veřejnosti, vzniká pocit, že jedinec nebude nikdy verbálně komunikovat, proces porozumění předchází vyjadřování = nejdříve se musí systém naučit, pak je schopen ho používat
• Nejznámější komunikační systémy:
  • Facilitová komunikace – založena na mechanické podpoře ruky postiženého
  • Makaton – Jazykový program, využívá manuální znaky doplněné mluvenou řečí a symboly, základem je asi 350 znaků vycházejících z pojmů denního života
  • Piktogramy – zjednodušená zobrazení skutečnosti /předmětů, činností, vlastností
  • Bliss – používá místo slov jednoduché obrázky, slouží i jedincům s omezenými pohybovými funkcemi rukou /ukazují očima/, základní slovník obsahuje asi 100 symbolů
  • Metody sociálního čtení – je užíváno ve výuce mentálně postižených dětí a dětí s více vadami, jde o reakci na zraková znamení, symboly, piktogramy, slova vyskytující v okolí

Terminologie

• Humanita – lidskost, láska k člověku. Orientace na hodnotu člověka, jeho práva na štěstí, svobodu, osobní rozvoj a uplatnění
• Xenofobie – chorobný strach z cizinců, z neznámých lidí, míst. Přeneseně nenávistné postoje k cizincům.
• Tolerance – postoj snášenlivosti k chování, přesvědčení, víře a postojům druhých lidí
• Intolerance – nesnášenlivost, zvýšená vnímavost člověka na chování, víru a postoje druhých lidí
• Minorita – kulturní, náboženská, národnostní, rasová menšina, která je znevýhodňována nebo je objektem předsudků ze strany jiné skupiny
• Etnikum – /etnos = kmen, rasa národ/; skupina lidí, kteří mají: společný původ, obvykle společný jazyk, sdílejí společnou kulturu. Každé etnikum se vyznačuje vlastní etnicitou.
• Etnicita – souhrn kulturních, jazykových, rasových a teritoriálních faktorů, historických osudů a představ o společným původu. Formující etnickou identitu člověka. Ústředním pojmem multikulturní výchovy.
• Národ – množství lidí, zrozených z téhož kmene, bydlících ve světě na témže místě, užívající zvláštního jazyka, spojených týmž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro, osobité a uvědomělé kulturní společenství na jehož utváření vzrůstá vliv společných dějiny a území
• Národnost – obvykle příslušnost k určitému národu nebo etniku. S chápáním národa ve smyslu etnickém (tradice, jazyk, historie, zvyky) a politickém (soubor osob se státní příslušností toho státu)
• Národnostní menšina – společenská skupina lidí, žijící na území existujícího státu, ale odlišuje se etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi. Vždy tvoří nějakou skupinu (početnou menšinou obyvatel) a projevují vůli být národnostní menšinou. Příslušníkem národnostní menšiny je občan majoritního státu, hlásící se k jiné než většinové národnosti a projevuje přání být příslušníkem národnostní menšiny (Maďar žijící v ČR).

Vymezení pojmu multikulturní výchova

• Poznávat, rozumět, respektovat jiné kultury, etnika, národy.
• Proces založený především na znalostech – oblast poznávání (provádí se v zařízeních – škola, mimo, osvět. Akce, překonávat i bariéry vůči jiným národům „NL – negativ k Němcům“
• Oblasti multikulturní výchovy – je praktickou a edukační činností, především ve školní výuce, výstavy, publikace, výstavy, oblastní vědecké teorie – srovnávací pedagogika a srovnávací sociologie.

Hlavní kulturní minority v ČR

• V ČR existuje asi 11 národnostních menšin. Největší je romská kominita.
• Problematika arabských či muslimských dětí – teokracie – církevní vláda, korán – významný činitel, který řídí hodnoty, chování muslimů, důraz na tradiční, vícegenerační rodinu, výchova = dodržování rodinných tradic + víry x boha, mužská role preferována, pocit cti – významný – chlapci
• Problematika čínských a vietnamských dětí v ČR - do 6 let skupinová výchova poté tvrdé požadavky, velký důraz na disciplínu, skromnost, vedení k přátelství + přizpůsobení se rodině – téměř bez hádek, velká míra sebekritičnosti, důraz na zdvořilost, odlišný vztah k vyjádření pravdy, velký důraz na pamětné učení – Čína (trvají na poznatcích, které jsou podloženy hlubším podložením), jsou adaptabilní – brzo zvládají požadavky nové společnosti, neodporování v komunikaci, neverbální komunikace = stále se usmívají (i při trestání dětí), jídlo – mlaskat, krkat, nepořádek – pak úklid.
• Problematika ruských či ukrajinských dětí v ČR – rodina se řídí tradicemi kolektivní výchovy – pokud chtějí vybočit kladou na děti velké nároky, náboženské tradice při výchově, religiózní požadavky, komunita propojena silnými sociálními vazbami, Socioekonomický šok = z venkova do sociálně úplně jiné společnosti, Rodiče vykonávají většinou pořádné práce – tlak na děti, aby získaly lepší postavení – nadměrná úzkostnost, ctižádost něčeho docílit

Romské etnikum

• Specifika romského etnika (jazyk, hodnoty a normy, rodová příslušnost). Neztotožňují se s hodnotami a normami majority, neuznávají je, neuznávají trest = pocit viny, chybí model kvalitního mateřského jazyka (nezvládnutá čeština), jsou sugestibilní = snadno ovlivnitelní, pragmatické myšlení = co se jim nehodí, je zbytečné, extrovertní = navazují kontakty s kýmkoli , jsou výbušní = neumí se omezovat, přecitlivělí, předvádí se, vymáhají své potřeby infantilním způsobem, cítí se stále ubližovaní, problémy přetrvávají (2,5 – 3 % Romů v ČR)
• Specifické antropologické znaky = barva pleti, tloušťka, postava. Jazyk – postupná ztráta vlastního jazyka = etnolekt (čeština + slovenština + romština) – hlasité nadávky
• Neverbální projevy – tělesná blízkost, doteky x křik.
• Hodnoty a normy – velká rodina = kolektivismus – soudržnost, solidarita, nesoutěživý i ve své skupině

• Definice – Specifická porucha učení jsou souhrnným označením různorodé skupiny poruch, které se projevují zřetelnými obtížemi při nabývání a užívání takových dovedností, jako je mluvení, porozumění mluvené řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání. Předpokladem je dysfunkce centrálního nervového systému.
• Původ – LMD =ADD, dysfunkce CNS, dědičnost, vliv prostředí (oblast vnímání, řeči, motoriky, laterality, stavba a funkce určitých oblastí mozku, nedostatečná funkce analyzátorů, porucha ve spolupráci funkcí). Stavba a činnost mozkových hemisfér se diferencuje již v prenatálu a rozložení funkcí na obě hemisféry i po narození. Význam – na tvoření mozkových struktur má vliv testosteron. V graviditě 15–24 týden = vyzrávání mozku – cestování buněk do kůry, podkoří - dochází k anatomickým rozdílům mezi PH a LH.

Lehké mozkové dysfunkce

• Se vztahuje na děti průměrné až nadprůměr je velmi rozšířený.
• ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou. Poruchy chování, impulzivita, zvýšená hyperaktivita, neschopnost uznávání pravidel, agresivita, neschopnost uznávat autoritu.
• ADD – porucha pozornosti. Po stránce kázeňské nemají problémy, úzkostlivost přepečlivé, nepozornost, typická pro poruchy učení, hypoaktivní (dopamin – hormon, používaný při reedukaci)
• ODD – opoziční chování. Extrémní fyzická agresivita, ztráta přizpůsobivosti zlomyslnost, nesnášenlivost, chyby vidí v jednání druhých, má potíže s učením, vyrušuje, je náladový, okamžité splnění přání.

Klinický obraz jednotlivých poruch

• Dyslexie – specifická vývojová porucha, která se projevuje obtížemi při běžném postupu učení u dětí s přiměřenou inteligencí a sociokulturní úrovní.
• Dysgrafie – poruchy, která postihuje formu písemného projevu. Problémy s nácvikem písma, písmo nečitelné, velikost písma. Nápadné, jíž při úchopu psacího náčiní.
• Dysortografie porucha pravopisu, která postihuje pouze určitou oblast gramatiky. Typické krátké a dlouhé souhlásky, tvrdé a měkké slabiky, vyjmenovaná slova.
• Dyskalkulie – porucha matematických schopností, která má původ v anatomickofyziologických centrech pro matematické schopnosti. Záměna číslic /6,9,0/, orientace na číselné ose. Nahrazováním množství číslem a opak.
• Dysmúzie – není schopné reprodukovat tón a rytmus
• Dyspinxie – kreslení, rýsování

Intervence a terapie

• Škola – navázat s dítětem kontakt, vzbudit důvěru dítěte v pedagoga, průpravná cvičení formou her, dítě nemá pocit, že se učí, znalost vyučovacích metod /didaktika/, opírat se o diagnostiku spec. pracoviště, znát speciální reedukační přístup a postupy dané SPÚ, rozhovory zaměřené na sebehodnocení, vypracování individuálního vzdělávacího plánu, potřeba smysluplnosti, stimulace, lásky, identity a životní perspektivy
• SPC – depistáž, diagnostika, pomoc rodičům, volba školy, výběr povolání
• Rodina – navázání kontaktu školy s rodiči, rodičům neradíme, pokud nás o to nežádají, společně promyslet nejvhodnější postup, uložené úkoly musí rodiče chápat, tak jako pedagog, znát sociokulturní úroveň rodičů, snaha pomoci dětem, způsob sdělení informací o dítěti a požadavků rodičů.

Somatopedie je speciálně pedagogická disciplína. Název pochází z řeckého psýché (duše) a paidea (výchova).

Psychopedie, jako jeden z humanitních oborů, se zabývá klienty nejen s mentální retardací, ale také s poruchami duševními – od pervazivních vývojových poruch po klienty se schizofrenií, afektivními poruchami a jejich kombinací.

Historie

Určitý pokrok v péči o mentálně postižené nastal po Velké fr. revoluci. V deklaraci lidských práv byla zdůrazněna nutnost pomoci společnosti a všem jejím členům. Důležitou osobností byl psychiatr Philippe Pinel. Ten se zasadil o to, aby duševně nemocní nebyli vsazováni do okovů nebo do přísné izolace, ale do psychiatrických léčeben. Jako první rozlišoval duševní nemoci od psychóz. Idiocii chápal jako psychické onemocnění, při kterém se vyskytuje opoždění v rozvoji rozumových a afektivních (citových) schopností. Pinelův žák Jean Dominik Esquirol poukázal jako první na to, že idiocie není nemoc, ale spíše stav, ve kterém se neobjevily nebo nevyvinuly rozumové schopnosti. Rozlišil vrozenou a získanou slabomyslnost.

Průkopníkem nového pojetí péče o slabomyslné byl francouzský lékař a pedagog Eduard Seguin. Založil soukromou školu pro slabomyslné. Byl oceněn Francouzskou akademií za své výsledky. Nově nastolený režim Napoleona III. jej přinutil odejít do USA, kde své dílo dovršil.

Postavení psychopedie v systému věd

Tento obor má nejblíže k ostatním speciálně pedagogickým disciplínám logopedii, etopedii, somatopedii, surdopedii a tyflopedii. Zvláště blízko má k etopedii. Ta se zabývá klienty s poruchou emocí a chování, a tedy i klienty s mentálním postižením a přidruženou poruchou emocí a chování. Blízká je také logopedii a somatopedii. U lidí s mentálním postižením se totiž přidružují poruchy řeči a poruchy hybnosti, přičemž platí vztah přímé úměry – čím hlubší stupeň postižení, tím těžší je řečová a motorická porucha.

Psychopedie také úzce spolupracuje s pedagogikou, psychologií, sociologií a medicínou.

Předmět zkoumání

• užší pojetí se zabývá edukací osob s mentálním či jiným duševním postižením a zkoumáním výchovných a vzdělávacích vlivů na tyto osoby.
• širším pojetí je interdisciplinární obor zabývající se prevencí (hlavně terciární), prognostikou mentální retardace se zřetelem na edukaci, reedukaci, poradenství, diagnostiku, rehabilitaci, kompenzaci, integraci (i inkluzi) a socializací

Základní skupiny:

• poruchy vrozené včetně dědičných
• poruchy získané

Dělení podle postižené části těla:

• Obrny centrální a periferní / částečné, úplné ochrnutí, Dětská obrna, Mozkové záněty, Mozkové nádory, Mozkové příhody, Obrna míchy, Rozštěp páteře/
• Deformace – nesprávný tvar některé části těla
• Malformace – patologické vyvinutí různých částí těla
• Amputace – umělé odnětí části končetiny od trupu

Tyflopedie je věda o výchově a vzdělávání osob se zrakovým postižením, o fyziologii a patologii zrakového ústrojí a o vadách zraku. Oftalmopedie je podoborem SP. Snaží se lidem s vadami refrakce, šilhavostí, barvoslepostí nebo šeroslepostí, tupozrakostí, slabozrakostí nebo úplnou slepotou pomoci překonat jejich handicap. Paradigma oftalmopedie představuje pochopení specifických potřeb zrakově handicapovaných s odpovídajícím přístupem v oblasti postižení a následný normální postoj k jeho životu s cílem zajišťování standardní životní pohody.

Specifičnost přístupu v oftalmopedii (ale také v surdopedii) spočívá v nutnosti upravit podmínky zpřístupnění informací o okolním světě do podoby, kterou budou moci zrakově (či sluchově) postižení vnímat.

Zrakové vady

= nedostatky zrakové percepce různé etiologie a rozsahu

Projevy poruch

• nerozvinutí, snížení či ztráta vizuální percepce (počitky, vjemy, představy)
• omezení pracovní činnosti spojené s výkonností
• všeobecné postižení osobnosti (emocionalita, vůle, charakter)
• působí následně i narušení v oblasti sociálních vztahů
• základním smyslem ovšem zůstává sluch (na rozdíl od hluchého dítěte se i vrozeně slepé dítě naučí mluvit, tj. dospěje do úrovně 2. signální soustavy)

Duševní slepota – poruchy v korové části analyzátoru lokalizované oboustranně v týlním laloku, vidí ale nerozeznává

Slovní slepota – porucha jednostranného jádra korové části analyzátoru; neschopnost poznávat psané znaky, obdobné slovní hluchot

Pedagogika nevidomých

Zrakové vady

• ztráta zrakové ostrosti
• postižení zorného pole
• okulomotorické poruchy
• problémy se zpracováním zrakových podnětů
• poruchy barvocitu

Stupně zrakového postižení

• slabozrakost
• zbytky zraku
• slepota

Zabývá se výchovou, vzděláváním, komplexní logopedickou péčí o jedince s poruchami komunikačních schopností a prevencí těchto poruch.

Řeč člověka začleňuje do společnosti, ovlivňuje prožívání, poznávání a rozumový vývoj. Vývoj řeči souvisí se slovníkem rodiče či vychovatele. Dítě by mělo do 7 let věku zvládnout veškeré základy mateřského jazyka. Následné rozšiřování vědomostí souvisí se školou, sebevzděláním.

Cíl logopedie je možné definovat z více hledisek. Na základě různých definic lze obecné cíle logopedie rozdělit na tři obory:

• Logopedie jako vědní obor = zkoumání komunikační schopnosti člověka
• Logopedie jako profese = v co nejvyšší míře rozvinout komunikační schopnost jedince
• Logopedie jako studijní obor = vysokoškolská příprava odborník

Předmět logopedie lze rozdělit na dva hlavní směry:

• Medicínský model – tradiční, zúžený pohled na logopeda jako na odborníka zabývajícího se primárně patologií, narušením a defekty
• Komplexní, globálně – holistický model – výstižnější a modernější pohled na logopedii, logoped se zabývá nejenom osobami s narušenou komunikační schopností a s problémem s NKS u osob se zdravotním postižení nebo s výjimečným nadáním

Struktura poruch řeči

• organická – poruchy na mluvním aparátu
• funkční – prostředí, špatné mluvní vzory, RDMO, duševní nemoc aj.

Okruhy narušené komunikační schopnosti

• vývojová nemluvnost – opožděný vývoj řeči, vývojová dysfázie
• získaná neurotická nemluvnost – mutismus, efektivní mutismus
• získaná organická nemluvnost – afázie
• narušení článkování řeči – patlavost (dyslálie), dysartie
• narušení zvuku řeči – huhňavost (synolálie), palatolálie
• poruchy hlasu – dysfonie, afonie
• poruchy plynulosti řeči – koktavost (balbuties), breptavost (tumultus sermonis)
• narušení grafické formy řeči – dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie, alexie (porucha čtení), agrafie, agramatismus, akalkulie
• symptomatické poruchy řeči
• kombinované vady řeči

Speciálně pedagogická disciplína zabývající se výchovou, vzděláváním, rozvojem jedince se sluchovým postižením a snahou o jeho plné začlenění (sociální, pracovní) do společnosti.

Název je odvozen z lat. slova surdus = hluchý a řec. paideia = výchova. Tomuto názvu se v minulosti bránil již prof. Miloš Sovák, v současnosti upozorňuje na jeho nesprávnost doc. Ing. J. Hrubý, CSc. Slovo surdus se totiž dá přeložit nejen jako hluchý, ale také jako hloupý.

Surdopedie se stala samostatnou disciplínou teprve roku 1983, kdy se oddělila od logopedie.

Nutná je spolupráce s řadou dalších oborů: foniatrie, psychologie, pedagogika, logopedie, ORL, s technickými obory (vývoj a aplikace kompenzačních pomůcek). Zažitým problémem je špatná terminologie nejen v laické společnosti, ale i mezi samotnými odborníky. Je třeba důsledně odlišovat:

Vady sluchu z hlediska místa poškození:

• převodní
• percepční
• kombinované

Vady sluchu z hlediska doby vzniku:

• vrozené
• získané
  • prelingválně
  • postlingválně
• dědičné

Stupně sluchových vad:

• nedoslýchavost
  • lehká
  • střední
  • těžká
• hluchota
  • úplná
  • praktická
• ohluchlost

Specifickou kategorií je tinnitus aureus (ušní šelesty) a samozřejmě komb. postižení (hluchoslepota atd.)

Psychopedie je speciálně pedagogická disciplína, zabývá se problematikou rozvoje, výchovy a vzdělávání osob se sníženými rozumovými schopnostmi, z řeckých slov psyché – duše a paideia – výchova

Cíl

Dosažení max.  stupně rozvoje osobnosti MP jedinců a jejich integrace do společnosti

• Užší pojetí: - edukací osob s MP či jiným duševním postižením

• zkoumáním formativ–výchov a informat. – vzděláv. vlivů na tyto osoby

• Širší pojetí: - interdisciplinární obor

• zabývá se prevencí (hl. terciální), prognostikou MP (i jiných duševních poruch) se zvláštním zřetelem na edukaci, reedukaci, diagnostiku terapeuticko-formativní intervenci, kompenzaci, rehabilitaci, inkluzi, integraci, a socializaci či resocializaci klienta s MP či jiným duševním postižením

Cílové skupiny psychopedie

Mentální retardace

• Cílovou skupinu v psychopedii tvoří mentálně retardovaní jedinci. Vývojová duševní porucha se sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií. (dobou vzniku)

Rozlišujeme :

A) druh postižení

• F70–79 mentální retardace = Duševní porucha se sníženou inteligencí projevující se především snížením schopností kognice a adaptace jedince.

B) stupeň postižení

• F70 – lehká mentální retardace IQ 69–50
• F71 – středně těžká mentální retardace IQ 49–35
• F72 – těžká mentální retardace IQ 34–20
• F73 – hluboká mentální retardace IQ 20 a níže

C) typ postižení

• typ eretický (hyperaktivní, verzatilní, neklidný)
• typ torpidní (hyperaktivní. Apatický, netečný)

Výskyt mentální retardace

Skupina jedinců s mentální retardací je výrazně nejpočetnější ze všech druhů postižení. Důvodem je stále se zlepšující lékařská péče, hlavně péče o těhotné a pediatrická péče. To způsobuje snižování kojenecké a novorozenecké úmrtnosti. Ve statistických pramenech nacházíme 2–5% výskyt jedinců s mentálním postižením

Poruchy inteligence

• oligofrenie = mentální retardace vrozená či raně získaná
• demence /deteriorace inteligence = mentální retardace získaná po 2 roce života (např. úraz či nemoc)
• pseudooligofrenie = „sociální debilita“, v důsledku působení vnějšího prostředí. Není způsobena poškozením CNS, ale nedostatečnou stimulací prostředí dítěte. Příběh“ divocha z Aveyronu“ – malý chlapec, kterého v 19. století objevili v lese ve Francii, byl vychováván vlkem).

Formy mentální retardace

• DOWNŮV SYNDROM = je vrozená a nejčastěji se vyskytující chromozomální chyba. Lidé s Downovým. syndromem mají jedem chromozom, označený číslem 21 navíc. Downův syndrom provází řada typických příznaků v zjevu (šikmo posazené oči, nižší postava, krátký krk...) a náchylnost k různým nemocem (porucha funkce štítné žlázy, srdeční vady, snížená imunita ...), vždy je přítomna mentální retardace různého typu.
• AUTISMUS = Chorobná zaměřenost k vlastní osobě spojená s poruchou kontaktu s vnějším světem. Je celoživotním postižením, při němž člověk ztrácí schopnost najít a pochopit smysl života. První příznaky se objevují do tří let věku dítěte.
• Další:

• Rettův syndrom,
• Alzheimer,
• stařecká demence atd.

Etopedie je speciálně pedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu emocí a chování. Pojem porucha emocí a chování je výrazem pro postižení, kdy se chování a emocionální reakce žáka liší od odpovídajících věkových, kulturních nebo etnických a mají nepříznivý vliv na škol výkon včetně jeho akadem, sociál, předprofesních a osobnostních dovedností.

Příčina:

Defektivní až patologický výchovný typ rodičů (nejednotnost, nedůslednost, perfekcionismus, deprivující, rodiče neurotici, psychopati, alkoholici a delikventi)

Struktura poruch chování

• Disociální chování – mírné odchylky od normy, stav se dá znormalizovat důslednou výchovou. S ním úzce souvisejí i následující zautomatizované činnosti:

• Zlozvyky se chápou jako nežádoucí návyky. Jsou to takové projevy chování, které vznikají na základě opakované činnosti - např.: kousání nehtů, trhání vlasů apod. Objevují se nezáměrně, bezděčně, na základě určitého signálu. Vznikají jako následek chyby ve výchově, určité choroby, mimo jiné i při nadměrné zátěži či stresu.
• Dumlání, a to čehokoliv bez ohledu na věk. Diagnostikováno především v útlém věku. Dítě si dumláním navozuje příjemné pocity, které chybí například po násilném odstavení dítěte, při nedostatku citu nebo lásky. Návykové nechutenství, návyková nespavost – Jedná se o následek chyb a nejasností ve výchově. Rodič kvůli jídlu nebo spánku udělá cokoliv. Není dobré násilně a razantně překonávat zlozvyky, je potřeba dítě odnaučit zlozvykům postupně.
• Disociální poruchy – jsou relativně málo závažné, odstranitelné a zvládnutelné pomocí běžných pedagogických opatření. Patří sem – vzdor malých dětí, adolescentní odpor vůči autoritě, agrese a apatie.
• Asociální poruchy – (nespolečenské) již představují značné riziko a nebezpečí pro normalitu vývoje toho, kdo se určitého druhu chování dopouští. Do této skupiny poruch chování patří závislostní chování, krádeže, sebevraždy.
• Antisociální poruchy – (protispolečenské) chování jsou takové, jejichž povaha je primárně nesekundárně výrazně zaměřena na princip poškodit a omezit práva druhých. Jsou vnímány jako zásadní projev sociální patologie. Bývá to – vražda, agresivita, šikanování, zneužívání…

Převýchovná péče:

• Léčebná – psychiatrická léčebna, léčebna závislých
• Sociální - soc. pracovníci, kurátoři, streetworkers, terapeut, komunita, centrum soc. prevence

Ústavní výchova – nařizuje soud – má preventivní charakter – dětské domovy

Ochranná výchova – ve výchovných ústavech (soud) – speciální výchovná zařízení

1. Diagnostický ústav – vyšetření – pedagog – diagnóza – sociální, zdravotní – 8 týdnů pobyt
2. dále výchovné ústavy pro děti a mládež

Prevence – v etopedii je velmi důležitá prevence

1. primární – zaměřená na všechny lidi (osvěta veřejnosti, poradny pro rodiče, učitelé, veřejnost)
2. sekundární – zaměřuje se na ty, co už problém mají a aby se situace nezhoršovala
3. terciární – práce streetworkers (pomoc při resocializaci, práce v terénu)

Prevencí se zabývají:

• střediska výchovné péče pro děti a mládež (všechny typy)
• krizová, azylová centra (sekundární, terciární)
  • ambulantní, internátní část
• alternativní projekty (farmy)
• terapie
  • individuální (léčí se sám)
  • skupinová (víc lidí s problémem)
  • rodinná

V prevenci etopedických problémů musí být zapojena rodina, škola, mimoškolní činnost, společnost.

Pedagogika je společenská věda – (z řeckého paidagógos – původně otrok, který doprovázel syna svého pána do školy a pečoval o něj, později převzala latina jako paedagogus – posun k významu učitel, vychovatel).

• Pedagogika je věda o výchově, metodách vzdělávání a vyučování.
• V odborném významu je to věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších sférách života společnosti.
• Původně byla součástí filosofie, časem se osamostatnila a stal se z ní vědní obor.

Pedagogická teorie a její zdroje Pedagogická teorie se utváří v rámci historického vývoje lidstva a jejími dnešními zdroji jsou:

• tradice a zkušenosti společnosti (rodiny) v jednotlivých historických etapách, podrobované pozdějšímu zkoumání a hodnocení
• poznatky příbuzných společenských věd (filosofie, psychologie, sociologie apod.)
• současné empirické poznatky
• výzkum a experimentování

Prakticismus, tedy pouhé lpění na zkušenostech neopřených o znalost teorie, však vede k mnohým omylům, chybám, jejichž systémové uplatňování může dnes ovlivnit vzdělanost celých generací.  Lze jen obtížně stanovit, kdy se sama pedagogika stala skutečnou vědou. Často uvádíme, že zakladatelem pedagogiky byl J. A. Komenský. Pravdou je, že jako jeden z prvních postavil pedagogiku jako skutečný vědecký systém, jeho práce vykazují vysokou znalost souvisejících věd, zvláště filosofie. Znaky vědecké práce však vykazují i práce jeho dávných předchůdců – Platóna, Aristotela a dalších. Pedagogika v historickém pohledu: Antika - s vědeckým přístupem – v dílech antických filosofů Platóna, Aristotela aj. 17. století - položení základů pedagogiky – J. A. Komenský – v učebnici Didactica magna shrnul poznatky tehdejší filosofie a empirické zkušenosti 18. století - rozvoj pedagogiky byl ovlivněn společenskými změnami – nástup kapitalismu a průmyslová revoluce (potřeba teoreticky i prakticky vybavených odborníků – zavedena povinná školní docházka – r. 1774 Marie Terezie) 19. století - cílevědomý rozvoj pedagogiky jako samostatného vědního oboru, pojetí pedagogiky potřebovalo utřídit, systematizovat, vysvětlit a především zobecnit – potřeba rozvoje teoretického pedagogického myšlení, vytvoření speciální vědy o výchově - J.F.Herbart – opíral se o etiku a psychologii (Obecná pedagogika vyvozená z cíle výchovy, Nástin pedagogických přednášek) 20. století - v pedagogice se objevují dvě základní tendence:

• empirická (snaha o exaktní pojetí s uplatněním metod přírodních věd)
• filosofující (úvahy a spekulace)

VÝZNAM STUDIA PEDAGOGICKÉ TEORIE PRO PEDAGOGICKOU PRAXI

• Pedagogická teorie představuje poznatkovou základnu pro pedagogickou praxi.
• Pedagogická teorie pomáhá k praktickému rozvíjení a institucionalizaci vzdělávacího systému na vědeckém základě v souladu s aktuálními poznatky příbuzných věd.

Pedagogiku nelze odvíjet jednostranně pouze od praktické zkušenosti (prakticismus) ani jen z teoretických poznatků. Pedagog by měl mít svůj individuální pedagogický systém založený na teoretických znalostech, vlastních zkušenostech a osobních předpokladech. Konfrontací teorie se skutečností si pedagog tvoří své pedagogické vědomí. Toto vědomí se po celý profesní život pedagoga vyvíjí. V praxi se setkáváme se situacemi, kdy i lidé, kteří nikdy pedagogiku nestudovali, mají v činnostech souvisejících s výchovou a vzděláváním velmi dobré výsledky. Důležitou roli zde sehrává jejich pedagogický talent. Na druhé straně ale i ti, kteří takovým výjimečným talentem neoplývají, mohou dosáhnout díky znalostem pedagogické teorie velmi dobrých výsledků.

PEDAGOGIKA JAKO VĚDA Pedagogika je společenská věda – (z řeckého paidagógos – původně otrok, který doprovázel syna svého pána do školy a pečoval o něj, později převzala latina jako paedagogus – posun k významu učitel, vychovatel). · Pedagogika je věda o výchově, metodách vzdělávání a vyučování. · V odborném významu je to věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších sférách života společnosti. · Původně byla součástí filosofie, časem se osamostatnila a stal se z ní vědní obor. Předmět pedagogiky - výchova a vzdělávání mladé generace, ale i ostatních lidí – tj. vzdělávací proces, což jsou výsledky a efekty vzdělávání Obsah pedagogiky - spočívá v propojení teorie a výzkumu Pojmový aparát - utváří se po staletí a je nezbytným vybavením každé vědy ZÁKLADNÍ PEDAGOGICKÉ KATEGORIE Výchova - je záměrné, cílevědomé a všestranné působení na jedince, rozvoj jeho tělesných, duševních vlastností v souladu se zaměřením a tradicemi společnosti - cílevědomost a záměrnost – způsoby a cíle výchovy (prostředí působní na člověka nezáměrně, škola, rodina působí záměrně) - všestrannost – působení na celkový harmonický duševní i fyzický rozvoj člověka Vzdělávání - proces humanizace a kultivace člověka, zahrnující jeho socializace (začlenění do společnosti), enkulturaci (přijetí kulturních norem společnosti) a personalizaci (utváření individuality) - nejde jen o osvojování znalostí, dovedností a návyků, ale o celkový rozvoj člověka umožňující mu zapojení do společnosti - obsahuje v sobě i rovinu výchovnou 5 Vzdělání - výsledek procesu vzdělávání Vyučování - cílevědomá, organizovaná, plánovitá činnost učitele,při níž jsou zprostředkovávány nové vědomosti, dovednosti a návyky Učení - činnost žáka spojená se schopností verbální komunikace a abstraktního myšlení - jeho efektivitu ovlivňuje aktivita, fyzický a psychický stav, intelekt, morálně volní vlastnosti, úroveň dosavadního vzdělání a další dispozice studujícího, ale i vnější podmínky Trénink - opakování, procvičování určitých dovedností Inteligence - jeden ze základních předpokladů vzdělání - inteligenční kvocient vyjadřuje poměr mezi zjištěným mentálním věkem jedince a mezi jeho věkem fyzickým - průměrná úroveň inteligence je vyjádřena hodnotou 100 bodů IQ. Pásmo průměru je v rozmezí 90 – 109 bodů a zahrnuje přibližně polovinu populace. Zjištění rozumového potenciálu je důležité pro správné zařazení jednotlivce do školského systému SYSTÉM PEDAGOGICKÝCH VĚD Z hlediska odlišnosti přístupu v jednotlivých vývojových fází člověka: - předškolní pedagogika - pedagogika základní školy - středoškolská pedagogika - andragogika - gerontagogika Z hlediska obsahové náplně: - obecná pedagogika - dějiny pedagogiky - srovnávací pedagogika - filosofie výchovy - sociální pedagogika - speciální pedagogika - obecná didaktika - speciální didaktika 6 Z hlediska vzdělávacího prostředí: - školní pedagogika - rodinná pedagogika - mimoškolní pedagogika - pedagogika volného času Pedagogika má úzký vztah k ostatním vědám, se kterými se vzájemně ovlivňuje a rozvíjí přejímáním teorií a metod. Vědy poznatkově výchozí – jsou základem pro celkové pojímání pedagogiky - filosofie - psychologie - sociologie - biologie, antropologie - etika, estetika aj. Vědy poznatkově formující – ovlivňují rozvoj forem a metod pedagogiky - matematika, statistika, logika, kybernetika Hraniční vědy úzce propojené s pedagogikou - filosofie výchovy - pedagogická psychologie - sociologie výchovy - pedagogická antropologie Vědy, ke kterým má pedagogika nejužší vztah: Filosofie – první teoretici pedagogiky byli filosofové, některé filosofické disciplíny jsou základem pedagogických koncepcí (ontologie – zkoumá podstatu bytí, gnoseologie – teorie poznání, metodologie – zabývá se vědeckými metodami a postupy) Psychologie – obecná psychologie (studuje vnitřní duševní procesy a stavy člověka – myšlení, paměť, vůle apod.), vývojová psychologie (sleduje psychické činnosti v různém věku), pedagogická psychologie (zkoumá změny psychiky pod vlivem působení vzdělávacího procesu) Sociologie – sociologie mládeže (proces začleňování jedince do společnosti), sociologie výchovy (vliv prostředí na kvalitu vzdělávání, postavení učitele ve společnosti aj.), sociometrie (vztahy v malých skupinách), sociolingvistika (otázky vzájemné komunikace) Další vědy, ke kterým má pedagogika úzký vztah jsou: Etika, estetika, politologie, antropologie, ekonomika, lékařství aj.

Problematika cílů v pedagogice bývá označována jako pedagogická teleologie (z řec. telos – cíl). Cílem vzdělávání se rozumí vzdělávací ideál = plánovaná kvalita, jíž má být vzděláváním dosaženo, všestranně harmonicky rozvinutá osobnost, předání a osvojení určitého obsahu Cíle vzdělávání jsou podmíněny: a) společensky (vliv politiky, filosofie, náboženství apod.) b) pedagogicky (preference určitého pedagogického názoru) Členění cílů podle různých hledisek: Podle obsahu a časového rozsahu
obecné (ve vztahu k věku, typu školy, regionu)
dílčí (ve vztahu k věku, typu školy, regionu)
etapové (navazující na sebe – např. cíle 1. st. a 2. st. ZŠ) Podle závaznosti
obligatorní (povinné – např. naučit se na 1. st. číst a psát)
fakultativní (nepovinné – volitelné předměty) Podle míry obecnosti
obecné (na úrovni státu) – obsaženy v národních i nadnárodních dokumentech
institucionální (na úrovni škol) – formulovány v zákonech a předpisech (např. že ZŠ poskytuje základní vzdělání). Podobně jsou definovány cíle oborové – v rámci studijních oborů (např. na VŠ).
vyučovacího předmětu – formulovány v učebních osnovách, studijních programech apod.
vzdělávacích jednotek – vyučovací hodina, seminář, přednáška Formulace cílů vychází z pedagogické koncepce (např. náboženská pedagogika vede k životu v souladu s náboženskou morálkou; existencialistická pedagogika klade důraz na individualitu a svobodu). 8 Dřívější pojetí vzdělávání – didaktický formalismus a didaktický materialismus
formální vzdělávání – důraz na rozvoj psychických schopností
materiální vzdělávání – důraz na znalost faktů, méně na rozvoj duševních schopností Dnešní pojetí vzdělávání
formální vzdělávání – vzdělávání ve vzdělávacích institucích (školách)
neformální vzdělávání – organizované vzdělávání mimo vzdělávání formálního (např. podnikové)
informální vzdělávání – bezděčné (neorganizované) získávání vědomostí, dovedností a postojů Obsah vzdělávání (vztahuje se k formálnímu, neformálnímu i informálnímu vzdělávání) · souhrn vědomostí, dovedností a návyků, které zprostředkovává vzdělávací systém žákovi k osvojení · Historicky – prostředek zachování kulturního dědictví, předávání novým generacím · Dnes – ovlivněn změnami v prostředí, rozvojem vědy, techniky a způsobem života, stává se prostředkem vyrovnávání se s těmito změnami. Obsah vzdělávání úzce souvisí s cílem vzdělávání – je konkretizací cílů, protože cílem vzdělávání je právě předání a osvojení určitého obsahu. KURIKULUM - obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech ve škole se vztahujících, její plánování a hodnocení - kurikulum v sobě zahrnuje učební osnovy, učební plány, obsah vzdělávání a učivo - snaží se řešit cíle, obsah, metody, organizaci a hodnocení vzdělávání Proměny kurikula Od dob antiky až po dnešek si lidstvo kladlo obecné didaktické otázky o tom, co má být optimálním cílem vzdělávání.V současné době se tato problematika týká zejména toho, k jakým cílům vzdělávat mladou generaci pro život v třetím tisíciletí. Nebo konkrétnější problém: Jaké mají být proporce všeobecného a odborného vzdělávání. Tyto záležitosti cílů a obsahů vzdělávání jsou natolik závažné, že se řeší i na nejvyšší úrovni školské politiky národního kurikula tj. obecného programu vzdělávání, jenž zajišťuje, že se veškeré mládeži země dostává určitý nezbytný a společensky dohodnutý obsah vzdělávání. V současné době došlo k následujícím změnám: 1. na státní úrovni jsou vytvářeny učební plány umožňující alternativy a rámcové učební osnovy 2. tvorba učebnic v kompetenci nakladatelství; ministerstvo školství je schvaluje, školy si z nich vybírají 3. metodické příručky nejsou závazné 4. částečná liberalizace umožňuje školám v 10 – 40 % vyučovacího času určovat obsah výuky 5. učitelé mohou rozhodovat o využití 30 % času dle vlastního názoru a modifikovat obsah předmětu podle vlastního uvážení

Člověk se vyvíjí za působení vnějších i vnitřních vlivů v průběhu celého života vnější vlivy = materiální podmínky života (přírodní a sociální prostředí, výchova) vnitřní vlivy = dědičnost Základní faktory vývoje – dědičnost, prostředí, výchova Dědičnost = biologické podobnosti dětí s rodiči
zvláštnosti tělesné (např. rysy obličeje, barva kůže, vlasů, očí apod.)
zvláštnosti nervové soustavy (např. temperament, charakter, intelekt aj.) Největší vliv dědičnosti na rozvoj psychiky člověka je u extrémů (dědičná onemocnění, poškození), dědíme i vlohy a předpoklady pro určitou činnost (HV, VV, technické a jazykové předpoklady aj.) Prostředí přírodní – lidé žijící v tvrdých přírodních podmínkách mají vysoké morálně volní vlastnosti sociální – okolní společnosti, instituce, kde člověk pracuje, studuje, nemůže se stát společenskou bytostí bez kontaktu s ostatními lidmi – velký důraz kladen na mezilidskou komunikaci rodinné – utváří vlastnosti člověka a působí zde vliv vzoru (kladného i záporného). Význam vlivu prostředí na člověka souvisí s délkou jeho působení, ovlivňuje jeho zájmy, motivy, charakter, postoje aj., záporný vliv negativního prostředí – děti ulice Výchova - vnější záměrné působení na vyvíjejícího se člověka, vždy se stanoví pevný cíl Podmínky výchovy
vnější – příroda, kultura, morálka, vztahy mezi lidmi, ekonomické /zajištění výchovy a vzdělání/
vnitřní – biologické /zdravotní stav, hygiena/ a psychické zvláštnosti člověka /zděděné – temperament, charakter, zájmy, postoje, vlohy/ 11 Dědičnost + prostředí + výchova mají působit v rovnováze, pokud NE nepodaří se začlenění do společnosti /Tarzan, vlčí děti Amala a Kamala/ Různé názory na význam výchovy Pedagogický optimismus J. A. Komenský – dílo „Didaktica magna“ – “člověk by měl být pánem všech ostatních živočichů a věcí, všichni by se měli naučit všechno“ - vychází z víry ve schopnosti člověka - člověk má předpoklady být vzděláván a vychováván – vliv vzdělavatel - podporovat aktivitu vychovávaného = jeden z rozhodujících předpokladů vzdělávání Pedagogický pesimismus (je opakem pedagogického optimismu) J. J. Rousseau – dílo „Emil, čili o vychování“ – „vše, co je od Boha je správné a člověk to může pouze pokazit a znetvořit“ - zdůrazňuje význam přirozeného vývoje bez výchovných zásahů, dítě samo dospěje k přesvědčení, že je třeba se učit, číst, psát, počítat - pesimistický přístup = pedocentrismus – dítě, jeho zrání a potřeby jsou středem pozornosti, výchova odstraní překážky, bránící dítěti v jeho přirozeném vývoji Přeceňování úlohy výchovy John Locke – kniha „Úvahy o výchově“ – „devět z deseti lidí jsou tím, čím jsou pouze výchovou“ - názor, že se člověk rodí jako čistá, nepopsaná deska (Tabula rasa) a teprve výchova jej utváří

Výchova
Každá společnost se snaží vychovávat své členy s souladu s potřebami svého rozvoje. Společenskou důležitost výchovy prosazovali již Platón a Aristoteles, v Čechách T. G. Masaryk.
Výchova je proces záměrného působení na člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji.
Různá pojetí výchovy byla ovlivněna: - sociokulturními podmínkami - odlišnými koncepcemi pojetí člověka - důrazem na jednotlivé stránky výchovného procesu.
Někteří autoři chápou výchovu jako plně řízený proces ovlivňování nehotového člověka pedagogem nebo institucí, naplněný snahou podřídit jej normám společnosti, ale i normám instituce (např. G.A. Lindner, R. Hubert).
Z dnešního pohledu je výchova procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňující optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulující jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností. Socializace
Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské normy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti.
Realizuje se sociálním učením – výchovou, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem.
Odehrává se v rodině HRA, ve skupině vrstevníků, ve škole UČENÍ, v zaměstnání PRÁCE apod.
Nedostatky v procesu socializace (způsobené vrozenými dispozicemi nebo vlivem prostředí) se odrážejí v deviantním chováním jedince. Resocializace – opětovné včlenění jedince zpět do společnosti (např. pomocí výchovných a vzdělávacích programů). 13 Sociální výchova – společenská výchova; výchova, jejímž cílem je vybavit žáka vědomostmi, dovednostmi, návyky a postoji, které jsou nutné pro jejich život ve společnosti s ostatními lidmi. Výchovu jako formu socializace můžeme chápat jako záměrné ovlivňování socializačních procesů v souladu se společensky přijatými normami a hodnotami a učení se společenským rolím a vzdělávání jako vštěpování znalostí a dovedností nezbytných pro hraní rolí (profesních, rodinných, občanských). Vedle záměrného působení vychovatelů hrají klíčovou úlohu v socializaci biologické faktory, vlivy prostředí a faktory individuálně psychologické. MECHANISMY SOCIALIZACE 1) sociální činnost a) hra – hlavně u dětí, rozvíjí schopnosti, ve hře se promítá pohled dítěte na svět. funkce hry: rozvíjí poznávací procesy, motoriku (rozvíjející), uvolňuje psych. napětí (relaxační), dítě se realizuje, může vyniknout (seberealizační), promítá pohled dítěte na svět (projektivní), kompenzují se zde nesplněné sny a tužby (kompenzační) b) učení – hlavně ve školním věku (učení v užším slova smyslu), celoživotní proces (v širším slova smyslu) c) práce – převažuje v produktivním věku, realizujeme se v ní, formuje vlastnosti (píle, svědomitost, smysl pro povinnost) 2) imitace (napodobování) - napodobování určitého vzoru - bez nápodoby nemůže existovat společenství a) automatická – nevědomé napodobování vzorů (bez vůle) b) vědomá – záměrné napodobování všech forem chování 14 3) identifikace (ztotožnění) - hlubší než imitace (napodobování) - napodobuje chování, ale i názory, postoje atd. a) obranná – ztotožnění se s někým, kdo má nad námi moc (terorista) b) emoční – ztotožnění se s někým, na základě citového vztahu c) projekce – ztotožnění se s pohledem jiného člověka 4) sugesce - nekritické přejímání názorů, postojů, hodnot člověka, který má výraznou autoritu - působí na podvědomí člověka - na sugesci jsou založeny i některé formy terapie - sugestibilita = individuální rozdíly v ovlivnitelnosti sugescí (přístupnost k sugesci) 5) přímé posilování odměnou a trestem - měly by převažovat odměny nad trestem - v případě trestů hrozí, že člověk bude ustrašený nebo agresivní